Na stromě kvetoucím drobounký pták
svou píseň pěl, v tom zmlk’ a tiše stál –
kýs ptačí dravec kol se vzduchem bral.
Zdál jistě ptáku velkým se co drak,
a těžké křídlo bylo jako mrak...
však ostříž stočil se a letěl dál,
a malý ptáček zase cvrlikal,
i strhanou nit písně našel pak.
Jen zpívej, ptáku, zpívej vesele,
což ty znáš lidské štěstí nesmělé!
To ke každému ani nezajde
a zajde-li, pak stín je rozmrhá,
jak píseň tvou je serve, potrhá,
však člověk více konců nenajde.