Spal naposledy, v otevřeném stanu,
a měsíc z polovice naplněný
mdlým svitem svým obléval řásné stěny,
noc podzimní se přikláněla k ránu.
A viděl ve snách břehy severanů,
zřel moře šedé, bílé jeho pěny
a viděl zámek mocně opevněný,
jenž hrdě stojí v žírném, jižním lánu.
Své město viděl, střed a hlavu říše,
a mlhu zřel, jež nad řekou se válí,
a slyšel Anežku, jak pláče tiše.
Ve stanu Milotově světlo vzplálo,
až ke spáči se rudým kmitem dralo –
jde měsíc již, den šerý vstává v dáli.