Na krátkém dni jak rychle slunce klesá!
vždyť paprsky, jež bledým světlem vstaly,
vzduch mrazem ostrý ani neprohřály
a již se kryjí do vrcholků lesa.
Nad krátkým štěstím člověk jen že vzplesá,
již úprkem se hrnou nové žaly
a prstem kývají mu v prázdnou dáli,
by šel a bloudil, kříž svůj s sebou nesa.
Den prchá mžikem, pustá noc se sšeří,
tak dlouhá, že ji nikdo nepřeměří,
tma choulí se a ve všech koutech děsí,
a vratké blaho hasne v sytém stínu;
kdo souditi smí hřích a blud a vinu,
jež bědným chodcům na paty se věsí?