Na bílé stezce jasná záře plane,
jak zlatá vlečka krátí se a dlouží,
do listí spadlého se zvolna hrouží
a v hnědých jeho vráskách tiše stane;
hned tvoří s listím vzorce pestře tkané
jak jemná krajka, po níž žena touží,
hned v tenké nitky třepí se a ouží
a v husté chvosty divně rozedrané.
To vše se třese, neustále mění,
jak vítr lehounký rozmarně káže
jda svadlým listím v neznatelném chvění,
a slunce na sestupu mdlými rety
se usmívá a mladistvé jak páže
do písku cesty kreslí různé květy.