Stříbro cinká, žluté zlato chrastí,
jak je croupier chladný a němý
různo rozstrkává hrabicemi –
Mnohá ruka počíná se třásti,
tužku, kterou sotva může vlásti,
křečovitě svírá prsty všemi,
vzduch je plný nevýslovné tremy,
těžký, dusný jako v těsné pasti,
prosycený pachem odeurů...
„Rien ne va plus!“ zní matným hlasem,
a již koule běží, lehce zvoní,
provázena chtivých očí žasem
rýhou kotouče se prudce honí,
aby zůstala stát na zéru.