Ač v mlhách skrývalo se témě celé,
ač obrys vrchu ve mraku se ztrácel,
a kde kdo byl, mě z marné cesty vracel,
pramálo dbal jsem šeři podezřelé.
Když dostoupil jsem hrotu, z mlhy stmělé
vstal vítr zimavý a zaburácel,
déšť chladný houstl, aby lépe splácel
za líci horkou tepem krve vřelé.
A po návratu se mně lidé smáli:
„Co bylo vidět?“ jizlivě se ptali...
„„Snad stačí, – pravím – že jsem vyšel z palem,
jen abych viděl, jak jsou mlhy husty,
a co se vrchem zve, že hřbet je pustý;
kdo málo čeká, spokojí se s málem.““