Mha se sluncem se dala v tuhé spory,
až posléz přece do vlhkého roje
pad’ první paprsek slabý a chorý
a plný neklidu a nepokoje.
Tak padá na severu v temné bory
a matně kmitá šerým houštím chvoje
ven k jezerům, jež pokryla se vzdory
a pohřížila v chladné krásy svoje.
Až k srdci stoupá chlad a divná tíseň
jak tehdáž, v zimavém když ranním šeru
jsem zamyšlen se plavil na Wetteru,
a slyším stále zádumčivou píseň,
již pěla na palubě stará žena
v šat rozedraný těsně zahalená.