Měsíc jako jasné oko rybí
v houfy lidí lhostejně se dívá,
zdá se, že i přidušeně zívá;
Vidím dobře, co vám, lidé, chybí,
slyším přísahy a slyším sliby,
také vím, jak vetchým každý bývá,
jak se tratí, s opakem jak splývá,
sotva zavzní: ano, zní hned: kdyby –
Tupíte mne, tvář má že se mění,
sami však – té pýchy krátkozraké! –
stálými jste pouze ve měnění;
sotva duše ku dobru se skloní,
mysl vrátká od dobra ji honí,
štěstí jediné, že od zla také!