Loďka plula, zdvíhala se vesla;
plachta spravovaná, samý lát,
vlastní tkaň že více není znát,
plným větrem po vodách se nesla.
Někdy v jícen vzbouřených vln klesla,
zmizela a padla častokrát,
jakby ani nemohla již vstát,
vždycky ale na povrch se vznesla.
Strakatá a zedraná, jak byla,
zatřepetala se vesele,
bleskem dále na vlnách se hnala:
„V látech je má celá moc a síla,
odvrhla jsem cáry zvetšelé,
nové plátno místo nich jsem vzala.“