List padající praví: musím jíti,
již usech’ jsem a vítr větví třese –
a přece letí k zemi jako v plese,
a ševel jeho zvučí hymnem bytí.
Snad prvek, jenž v něm skryt je, ví a cítí,
že v nové podobě se opět vznese,
že hrůza zkázy hmoty nedotkne se,
že žil, že žije a že bude žíti.
Snad vzpomíná, že kdysi šplounal vlnou,
že lidi zřel a slyšel vřavu plnou,
jež dávno propadla již smrtným tmám,
a těší se, že bude sluncem pláti,
že silou jeho budou květy zráti
tak rudé, plné, jak je líbal sám.