List agavy široký, šťavnatý
zved’ k tváři slunce žlutavý svůj lem
a vzdychl si: „Hle, co je ostnů v něm,
a jak je každý osten zaťatý!
Snad že můj lem je vzdorem zapjatý,
já státi musím beze slov a něm,
když ret je otevřen již keřům všem,
když všecky jsou již květem zaváty.
Má doba přijde však, kdy – nevím sám,
snad teprve až za padesát let,
i z drsných stonků vyprýští se med,
a rozviji se v plný pyšný květ...
Až odkvetu, pak ovšem zemru hned,
však aspoň vím, že planě nečekám.“