Za noci hrozné, když se země třásla,
zdi rozpukly se, strop se celý sřítil,
kus trámu v zčernalý se obraz chytil,
kles’ oltář v rumy, věčná lampa zhasla.
Když svitlo ráno, tváře nebes žasla
a mořský klín se valným nářkem vzlítil – –
lid, který zbyl, si nové sídlo zmýtil,
jen stáda zůstala a dál se pásla.
Čas ubíhal a pustla zřícenina,
však pravou matkou příroda je živá,
byť bezcitnou a mrtvou byla jmína –
od trámu ku trámu se břečtan vzpíná,
a z každé trhliny se tráva dívá,
svou měkkou dlaní všecky rány skrývá.