Byť plnilo se snů a vidin zjevem,
byť jímalo i hloubi všehomíra,
vždy velké srdce žízní činů zmírá
a nenasytí se svým vlastním zpěvem.
Nechť zápas to byl s rykem svým a řevem
a s krví, kterou pila země syrá,
či práce prosté obyčejná míra
se skrovnou radostí a mnohým hněvem:
hlad srdce neukrotitelný, dravý,
jejž vavřín neukojí, neuzdraví,
hnal ruce, které věčné básně psaly,
že za svobodu také bojovaly,
že nezdráhaly chopiti se vlády,
ba zakládaly zahrady a sady.