Když vlna moře k nízkým břehům pílí,
zní zvukem jediným a pevně slitým,
hned z daleka se tonem ozve sytým
a přižene se bouří plnou síly,
když ale změněná v pěn chumáč bílý
zpět padá sklonem břehu kamenitým,
ran rozdělených shonem třeskne hbitým
jak četa, která nedovedně střílí.
Jen jedním hlasem zvučí, co jest věčné,
a vezdy stejně v lidská srdce padá,
však v důvěře a touze nekonečné
chce každé srdce vlastní vzkaz mu sláti,
a z četných hlasů odpověd se skládá,
ač jedinou jen chtěla by se zdáti.