Když staré prsy neměly dost síly,
by uživily všecky četné děti,
houf vstával za houfem: „dál nutno spěti!“
a zemi, vlast a matku, opustili.
Šli, spali v stanech, které na noc sbili,
a pátrali, kam křídlo ptáka letí,
a kladli losy vrhem, po paměti –
dál tlačili je, kdo za nimi byli.
Již vstoupili na nevysoké témě
a rozhlíželi se – bohatá země
k nim obracela usměvavé líce –
a děli: „Šli jsme, nutno bylo jíti;
hřích nelásky, jejž musili jsme vzíti,
ty, země, skryj a nevydej ho více!“