Když slunce za lehké se clony skryje
jak panovník, jenž inkognito hledá,
když klidné moře víc a víc se šedá,
a matná vlna sotva v břehy bije,
když rybák na mělčině loď svou myje
a racek na suchou si skálu sedá:
jak sličnou zdá se být obloha bledá,
ba přísvit šerých barev příjemný je.
Již tací jsme, – a převrácené hlavy
ni zástup Demokritů nenapraví –
že unaví nás radost jásající,
jež z pestrých květů, z jasu slunce tryská,
že po bolestech touhy vzdychající,
po lehkých stínech smutku se nám stýská.