Když první lovec zamračený vstanul
kdys před věky a v prvních časů šeři,
by hrůzou stal se krotké dosud zvěři,
snad v pohnutí a v zamyšlení stanul,
když první tepot schromlých křídel vanul,
a krví zbarvilo se měkké peří,
zrak strhaný když uzřel mezi keři,
hrot výčitky, jenž v oku mroucím tanul.
Však brzy hlasem vzkřik’, jenž drsně zvoní:
„Já nechci zasívati, nechci žíti
jak bloud, jenž k lakomé se hroudě kloní,
bych hlad svůj ukojil, já musím bíti –
jsi tvorem jako já, co chceš ty míti?
Smrt, rychlý pes, nás všecky stejně honí.“