Když prázdný hovor ledabylo zvučí,
a slovo za slovem tak líně padá,
že, co chce říci, samo teprv hádá.
za smysl jakýs takýs dvornost ručí,
ač duch, jakkoliv planý žvast ho mučí,
svou cestou kráčí, přemýšlí a bádá,
a srdce, jak jen může, sen svůj spřádá,
jenž kdesi na dně svěžím kvítkem pučí...
Tlach zbytečný a spoustu jiné rmuti,
jež nemá ani vůně, ani chuti,
styk společenský pevnou rukou vnutí,
však v lehkém úsměvu, jenž tak se cení,
krom povzdechu přerušeného snění
a přemýšlení jiné pravdy není.