Kdes za horami sněžná bouře asi
se vzchopila zuřivým, plným vztekem,
snad ozvala se v skalách pustým jekem,
ve stromy vjela jako v dlouhé vlasy
a kraj, jenž vydán byl jí na pospasy,
snad celý pohrobila v sněhu měkkém –
i jihu dotkla se svých mraků vlekem,
že v chmurách sluneční se skryly jasy,
a déšť se zasmušile k zemi řine,
déšť vlahý sic, že nepoleká ptáče,
však přece slza jen, již nebe pláče...
Když v srdcích lidských náhlá bouř se zrodí,
zda může tušit, ve své zlosti siné,
kde všude zděšení a smutek zplodí?