KARNEVAL.

Karneval vesele na dvéře bije: Starost a soužení poslední zhyň, málo-li trápilo, trap ještě míň, jednou jen život se na světě žije!

Vchodem se hrnula blýskavá zmije – stoč se a roztoč a v klubko se sviň! – divadlo změnili v taneční síň, nádhernou výzdobou stěna se kryje.

Jeviště, hlediště – všecko je plno, spěchej a klesej a zvedej se, vlno, houslaře, šumaře strhej a znav, lítejte, nožky, a viňte se, paže,

bujaře, rozmarně, masce jak káže ohnivá letora, veselý mrav! Z mask ze všech jistě byla nejkrásnější, vzrůst měla štíhlý ztepilá jak víla

a za hadačku přistrojena byla; vše na ní hrálo shodou nejvzácnější, plň oblých ramen byla nejznalejší nad těsnou sponou, jež se v kůži ryla,

kol beder třpytivá se zmije vila, by vnikla v záhyb šatů nejtmavější. A přece první cenu nepřiřkli jí, snad příliš byla šerou jim a vážnou

jak pravda, kterou člověk plaše míjí, ač bez ustání plane touhou snažnou, by všecky její taje znal a zbádal, a nelze-li, by alespoň je hádal.

Se všech domů vlají prapory, z nenadání přijel vzácný host, lidé říkají mu: veselost; odpůrce, kteří se na vzdory

hlučnými pozvedli zápory – zármutek a pláč a stesk a zlost – vypudili z ulic, zvedli most, bránu zavřeli na závory!

Když se posléz večer sešeřil, zvědavých hvězd roj se dostavil, aby velký zázrak oslavil, měsíc ale ani nevyšel,

snad o lidském štěstí neslyšel a když slyšel, zprávě nevěřil. Ověnčená kola zvolna jela, závodníků proháněl se roj;

černoch peřestý zahájil voj, za ním loďka houpavě se chvěla, žába, tanečnice, jizba celá, rytíř, který v lesknoucí se zbroj

sebe zahalil i lehký stroj – lidé tísnili se, hudba zněla. S balkonu na balkon stuha letí, za ní druhá a hned vedle třetí,

ruka chybná výsměch utrží; pestré pentličky se vzduchem třesou, svůdné úsměvy se po nich nesou lehké, že je papír udrží.

Řetězy lampiček ulicí celou oblouky od domu k domu se vily, v klenbu se spojily dlouhou a stmělou, že by v ní milenci lehce se skryli.

S večerem rukou je hbitou a bdělou rozžehli najednou v určitou chvíli, plameny vzňaly se v záplavu stkvělou, zelené, bílé a červené byly.

Ve vzduchu ohnivé moře se chvělo, ulicí širokou na kolech hbitých bez počtu svítilen peřestých jelo; kdo by si všiml, že ve světlech sytých

s hůry i z dola v lesk jediný slitých starostí hrozivě křídlo se tmělo? Lid baví se, rozmarem zrovna mrhá: ten v zavázaném pytli skáče, padá,

a druhý na skloněném prknu bádá, kam vstoupit má. Na štíhlou žerď se šplhá muž osmahlý, teď klobouk dolů vrhá – druh statný sotva nastavil mu záda,

již ruka na volný se kotouč vkládá a drží jej a ceny rve a trhá. Ryk nekonečný plnil prostor celý; ač ozýval se jásotem a smíchem,

byl řevem přec – a lid, jenž v žertu lichém se bavil cetkami, ač prázdnem zely, byl jako lev, jenž hřivou potřásaje ve chvíli veselé si s myškou hraje.

Hřmot na všech stranách – maškar pestrý dav se hlučně ulicemi prohání, kýs harlekýn se bystře rozhání, řeč se rtů proudí mu jak šumný splav.

Již běží chumáč zakuklených hlav, v ryk promění se každé potkání, a plesem končí každé poznání, cár strakatý pokrývá šat i háv.

Smích zvučí bujarý a žert a vtip kol sviští jako vypuštěný šíp, že srdce, jež se dávno znavilo a víry v lidské štěstí zbavilo,

se podiví, jak lehce dá se žít a veselým a bezstarostným být. Vyzdobené vozy korsem jely, od zimy, jež křídlem sněžným vlaje

k sytým barvám tropického háje ve všech možných odstínech se stkvěly. Na chodnících zástupy se tměly, ples a smích na každé tváři hraje,

vzmáhá se a roste, šmahem zraje, aby v jásot proměnil se vřelý. Radost pravá, která všecky jala, kterou žádná ústa nezakřikla,

do vozu mně hojných květů vmetla, příkré srdce v ochranu svou vzala, lehkým křídlem blíž a blíže létla, až do něho plným proudem vnikla.

È finito! Lid potopou se valí, déšť papírových hvězdiček se snes’, na všecky vlasy měrou stejnou kles’, na černý vlas, jenž v divný svit se halí,

jak ocel as, když do modra se skalí, a hustý jest jak nekleštěný les, na řídký vlas již vylínalý kdes a na šedivý, věkem prokvetalý.

Co pestré smetí všecky hlavy krylo, co zraky plály leskem žádosti, a bujný křik se mezi domy ztrácel, by nazpět ozvěnou se ryčnou vracel,

do srdcí všech až na dno vidět bylo, a v každém bylo hojně radosti. O půlnoci zvony zněly, z ostýchavé nesmělosti,

jež se pochyb zvolna zhostí, pustily se v hovor smělý, až se plně rozzvučely: Radovánek, veselosti,

lichých tretek již je dosti – kovovými ústy děly. A jak zněly v noci vlažné, spojily se hlasy zvonů

s hlasem, který od aeonů ve všech lidských srdcích zvučí, od hříček nás spěchat učí k přemýšlení, k práci vážné...