Jest život bludištěm, i když je svitý
ze samých květů; květ omámí duši,
že cestu pravou sotva ještě tuší
a potácí se, chodec vůní spitý.
Což teprv, když je z nahých prken sbitý,
jež slunce žhavé plným žárem suší,
když berla pátrající v dřevo buší,
a v tyčky holé chytá se krok hbitý!
Přec ještě líp je sterou vůní jíti,
byť vůně opojnou a prázdnou byla
a jevila se v horování pouhém,
než ze střízlivé plné číše píti,
jež rmutnou jest, byť snad i pravdu kryla,
a hrdlo rozežírá ostrým louhem.