Je smutná neděle, o čem tu sníti?
Snad o klidu, jenž lenivě se plazí,
by všechen život spjal tuhými svazy
a pokryl šedou, neprůhlednou sítí?
Jen slunci rozkázal: „jdi, hleď se skrýti!“,
již slunce nevychází, nezachází,
v hrst pevnou béře mraky, větry, mrazy
a rušitelů všech se umí zbýti.
Tak asi v brloh severana hledí:
„já jsem, jenž práce těžký řetěz láme,
jsem blahem duší, rozkoší jsem těl!“
a zděšeně se ptají lidé bledí:
„zda ty’s to, který s nebe přijít měl,
či na jiný a lepší čekat máme?“