Jako mrzák, jenž po dávném zvyku
schromlé údy své na podiv staví,
potočily se v nesoulad pravý
větve skroucené nahého fíku.
By se vyhnul veškerému styku,
rovnaje si květy lepé hlavy,
odvrací se stranou odmítavý
hrdý kmen štíhlého mandlovníku.
Zadul vítr – mandloňové květy
ke kostrbatému fíku slétly,
drsné větve s něžnými se spletly...
Ano, stromy! Byť i celé světy
různých přehrad dělily vás oba,
všecky zvrátí bouře vztek a zloba.