Jak truchlivě se uschlý ořech dívá,
v plášť z jinovatky, v hustou bílou přízi
se celý ukryl, hlava v kápi mizí,
a schovává se ruka zimomřivá.
Již chtěla se ho dotknouti pěst divá,
tu děl jsem: „Ne, snad nassaje si mízy,
měl ještě plody, byly dobré, ryzí,
a nejspodnější větev byla živá.
Snů zbytek klidně dosni, strome starý,
až do vršku ti míza nevystoupí,
jak dostoupila, dokud byl jsi jarý;
jsi jako člověk, síla tvá se níží
a každým vzplanutím se k zemi blíží,
sen krátký jen a zbytek vždy je skoupý.