Sluj celá plane modří přitlumenou,
a blankyt září ve vod prohlubni,
křik drsných plavců skalou stropu zní
a vrací ozvěnou se přidušenou.
Žerď vesla, která nad blýskavou pěnou
jak nalomené temné ráhno ční,
v tyč leskle stříbrnou se mění v ní,
třpyt amethystů těká vlhkou stěnou.
Den bílý nízkým otvorem se dívá,
a světlo střízlivé a znavené
zří v úžasu, co kouzel v sobě skrývá;
co člověk ví, co člověk sní a tuší,
vše z jednoho se prýští pramene,
jest rozdíl jen, jak světlo padá v duši.