ELEGIE.

Zmlk’ ret, jenž nikdy plně nepověděl, co duši tížilo, svit oka zhas; v tvář bledou, strnulou jsem dlouho hleděl, pak pohladil jsem šedě rusý vlas

a vzdych’ jsem: „Parka vstala, nůžky vzala, nit přestřihla a starost odehnala, jež v každý srdce kout se tobě drala.“ Kdos pravil: „Osvobozením jest chvíle,

v níž člověk, který soužil se a bděl, posléze dojde poklidu a cíle –“ Já slyšel sice hlas, jenž mdle se chvěl, však ozev jeho podivně se krátil,

cit jakýs závratný mne náhle schvátil, a viděl jsem a v hrůzách jsem se tratil: Den jarní k večeru se tiše chýlil, duch volný těla vetchého se zbyl

a šel – šel zvolna, snad se ve tmách mýlil, snad také chvíli na rozpacích byl, když ještě zřel, jak všichni tonou v pláči, jak slza bledé líce proudem smáčí,

že stírati jej ruka sotva stačí. Však brzy matné světlo třpytem svitlo, že zřetelnou se stala pěšina – tu náhle plachým stínem se cos kmitlo

a zas a zase – Četná družina se v každé chvíli na té cestě shledá, a cesta vstoupá, výš a výš se zvedá, kol zeje bezedno a mlha bledá.

Kdes v dáli blýskají se velké světy a krokem volným, pravidelným jdou, hvězd zástupy jsou jako žhavé květy, jež lehce kývají a k sobě zvou –

Co bývalo, jak řídká pára mizí, hřích přeludem je, zdáním ctnost je ryzí – vše nové jest a neznámé a cizí. Vždy dál a dál se nesou tiché kroky,

a četa četu rychle dohání, však pružnými a mohutnými vskoky dál před poutníky prchá poznání... Zve život posmrtný se proto věčným,

že pochodem jest duchů nekonečným, jenž nesejde se nikde s cílem vděčným? Jen jedna slupka padá s mrtvých očí, jen jedna pravda dá se chápati:

Jest lichým pych, jenž v hlavách se nám točí, jest nemocí a těžkou závratí; kdo kluzkou plochou popudů se smekl, že praviv: „Já jsem...“ sám před sebou klekl,

byl šíleným již prve, než to řekl.