Dva plné dny se slunce ukrývalo,
vzduch nejasný byl, nebe bylo šedé,
a moře nepohyblivé a bledé
se netečně a líně usmívalo.
Cos mrzutého šerým stínem válo,
že prudce rýpl jsem do hlíny hnědé
a strhal nit, již bílý pavouk přede –
čas zvolna šel a světla ubývalo.
Keř s výtkou děl: Co s vámi, lidé zlostní!
Když slunce plálo, vy jste naříkali,
že příliš žhavým jest, že příliš pálí,
když ale pro pych váš se rozhněvalo
a nepřišlo, aby vás potrestalo,
jste nespokojení a nelítostní.