Dům klidu bílý v zahradách se kryje,
v houšť větví těsně spletených se noří,
ven pohlížeje k modravému moři –
sněť plná zlatých oranží se vije
kol hustých keřů, květ se ve květ lije
a každý jinou, sytou barvou hoří,
i myšlenka, již chladný rozum tvoří,
se vzletem naplní a citem spije.
Dech větru lehký je, jím tiše hnána,
se šíří vůně z vůní sterých stkaná,
vlá do oken, do rozevřených dveří,
a srdce, které hloubi klidu měří,
své síle, svému roznícení věří
a každým vláknem bije: Qui si sana!