Dřív byla tma a propasti a vody,
z nich teprve se vynořilo světlo,
by s hladinou se nespoutanou střetlo
a prostoupilo nezměřené brody.
Tma plnila se jásavými hody,
a tolik tepla k chladným vodám slétlo,
že moře omladnulo, záři zkvetlo
a zazvučelo chvalozpěvem shody.
Až dosud slunce z tmy a z moře vstává –
a z propasti a ze tmy pochybností,
z vod bouřlivých, ze slzí utrpení
se rodí štěstí, záře jeho smavá,
v níž srdce všeho zármutku se sprostí,
a slza poslední se v perlu změní.