Den hořel září, slunce žhavá síla
se lila proudem, dopadala k zemi,
a země vnímavá, labužník němý,
žár hltala a tolik ohně vpila,
že teplem dýchala a teplem snila,
když večera volnými veřejemi
mráz pronikl a hvězdami plál všemi,
jichž třpytem obloha se rozjiskřila...
A byla jako srdce láskou vzňaté,
jež tak je syto tepla záře zlaté,
že v důvěřivosti se nemění,
když náhle s výše nedostupné, chladné
do něho světlem pronikavým vpadne
lesk ostrý naprostého vědění.