Děl diamant, jenž v prstenu se třpytil:
Já malý jsem, a ty jsi velká, skálo,
však v hraně každé – a těch není málo –
svit slunečního paprsku se chytil,
by leskl barvou se a ohněm svítil –
a tvrdý jsem, když ostří mé tě rvalo
a v tebe, skálo, dál a dál se dralo,
tvůj pevný sloh se měkkým prachem řítil.
A skála děla: Podobám se Bohu,
jsem veliká a sesouti se mohu
a padnu-li, rozdrtím svými vzteky
i člověka, jenž v prstenu tě nosí,
i tebe, ač jsi plný třpytné rosy,
že sotva poznají vás pozdní věky.