Ne tragédie ženy, matky, dcery, –
los lidské samice od divé slasti,
jež nahým tělem tak dovede třásti,
že potopí se v ples rozkoší sterý,
do hrůzy sklamání a zpronevěry,
do břitkých hrotů kormutlivé strasti
a bídy, která může rozum zmásti,
je stěsnán v náčrt ohyzdný a šerý.
Proč horšiti se? Když je světlo jasné,
i stín je sytým – zlomek pravdy prosté
je zrnem, z něhož celá pravda vzroste,
a zoufalství, jež k propasti se kloní,
by střemhlav letíc uvrhlo se do ní,
jest vzkřikem hvězdy, která v blátě hasne.