Střech dlouhá řada v zeleni se skrývá,
as v prostřed rozdělená štíhlou věží
jak zdobný šperk na hraně vrchu leží,
na plném slunci vesele se zhřívá.
Však uvnitř, jak již v jižních městech bývá,
lad s neladem o závod takřka běží –
ba, sklamání se ubrání jen stěží,
kdo příliš zblízka na věci se dívá.
A přece k spoustě budov málo vnadné
svým křídlem umění se přiklonilo,
sto dobrých maleb zbylo v síni chladné, –
proč, sudiž Bůh – snad aby jasným bylo,
že umění, jež ku nebesům letí,
svým pouhým dechem zušlechtí i smetí.