CHLAD.

Cos šerého přelétlo nebes klínem, den červnový odkládá světlý šat, mrak velký vyvstal na západě siném a druhý od východu dal se v chvat,

a blížily se k sobě tmavým stínem, jak veřeje zapadajících vrat – tu seznal paprsek, jenž stromy zlatil, že jest již čas, aby se k slunci vrátil.

Však ještě dotek’ skosené se trávy a jasnou nohou po záhonech šel, v houšť pestrých macešek, labužník pravý, jen mimochodem třpytnou rukou vjel,

k pahýlu ořechu, jenž list má zdravý: „aj, brachu, jak se držíš!“ vlídně děl; snad byl by ještě zůstal, mraky ale naň kývaly, a proto spěchal dále.

Žár slunce zhas’, šeď na nebi se slila, a prudce zavál pronikavý chlad, že větev hlohu pozdním květem bílá, jež pyšnila se krásou plných vnad,

se nenadálé zimě podivila, ba myslila, že zmýlila se snad, když opatrně v době téměř jisté se zahalila v květů roucho čisté.

Pták maličký na nízkou zídku sedl, drobounkým očkem k stromům pohleděl, kde ptačí sbor si švitořivě vedl; snad také zimou třásl se a chvěl,

však za nedlouho tenké hrdlo zvedl a hláskem veselým svou píseň pěl, ton za tonem plnými rázy metal a ještě křídlem sobě zatřepetal.

Hloh zachvěl se a smutně hlavu sklonil, a bílé lístky na zem padaly, květ za květem se divným spěchem honil, a všecky v hromádku se skládaly –

tu pták vlét’ do hlohu, hlas jen mu zvonil, mně zdálo se, že zle se hádali; co řekli si, jest vědět těžko sice, však bílé květy nepadaly více.

Což ví to hloh, že keř, jenž pučel záhy, i keř, který se v pozdní rozvil květ, na stejně nebezpečné dal se dráhy? Květ vyzývavým jest jak všechen vzlet,

v bouř může změnit se i větřík vlahý, by rozerval a násilím jej smet’ – a za sluncem, když v šeré mraky zajde, chlad přikvačí, jenž všecky květy najde.

Tkaň květu něžná zimě těžce zvyká, pták ale výskne si: „staň se co staň!“ a pevným zůstane a nenaříká; byť hrdlo sevřela mu drsná dlaň.

přec tiká dále, švitoří a vzlyká – chlad, nechlad, málo ohlíží se naň, a když se déšť na hbitá křídla snese, pták vodu kalnou lehce s křídel střese.

Zda štěstím nevýslovně velkým není, že v srdci lidském nepučí jen květ, jenž rozvíjí se vlahým dechem snění a důvěřivě hledí v širý svět –

že v květech také zvučí švitoření, jak ptáček drobný do květů by vlét’ a v nich se ukrýval, až v pravé chvíli se vznese k nebi letem plným síly?

Chlad nevšímavý padne v květy vzplálé, – však platil vždycky za výborný lék – a květy sotva snesou jej, pták ale si v keři vlastním najde útulek,

kde vzdorně čelí zimě nenadálé, a byť i zpíval málo komu vděk, snad sobě jen, svou píseň přece pěje, chlad klidně strpí, dešti se jen směje.