Zpěv básníkův zní jako dávná báj, již srdce některé snad pochopí, když v hloubku tichých snů se potopí; však většina si jinou píseň zpívá,
když večer májový se lehce stmívá. Dnes rozléhá se drsných řečí hlas a rázně zvučí kolem dokola: „My lidem jsme a kdo nám odolá?
Vpřed jděme sami, kdo jsme vyděděni, vždyť lásky pro nás v širém světě není! Co jaro nám a pestrý jeho květ? Zda dbáti mohou děti poroby
snad vadnoucí a plané ozdoby, když věcí důležitějších je třeba? Což máme stále rvát se o kus chleba, když statkem společným jest celý svět?
Kdo vyhradil kdy komu jaký díl, by jemu sloužil jen a jeho byl? Vzduch volný jest, v něm každý člověk dýše, též země volnou buď jak vzdušná říše!
Kdo lichotí nám, tupě klame nás, a všecko konejšivé volání, jež zástupy hrozivé rozhání, lží pustou jest a ve své mdlobě chabé
zmást může lehkověrné jen a slabé. My zbudujeme pravý světa ráj, v němž plná láska bujně rozkvete a provazy poroby rozplete,
by vůní opojnou se rozšířila, by stejným dílem ve všech srdcích byla!“ Bor v stínech večera stál šer a něm a větev, jež kdes v houští zapraštěla,
si z hloubi vzdychla, jak by říci chtěla: „Všem řečem drsným dávno zvykla jsem, je slyším v stejný den již mnoho let, proud známých slov zaznívá neustále,
jen krotčeji a méně neurvale, však nevidím, že měnil by se svět.“ Mrak deštivý, jenž nad vrcholky stál, děl k větvi: „Mne si lidé nevšímají,
ba rok co rok se tupějšími zdají. Když před lety se četný zástup bral, by v lese májový odbýval sněm, byl vítaným jsem ustrašeným očím,
že bujné hlavy notným deštěm smočím – dnes ale déšť nedéšť je stejno všem.“ Však hvězda, která náhle prokmitla, by září mihotavou jasně vzplála,
mrak deštivý i větev pokárala: „Byť světla sebe ruděj’ rozsvitla a plným proudem příšerný svůj lesk na cestu vmetla lidem nedočkavým,
přec všecka pohasnou – svým ohněm žhavým jen kmitnou se jak prchající blesk, jenž propast nedoměrnou osvítí a plně zjeví, co se ve tmách skrývá...
Však blesku vždycky dosti času zbývá, že pochodní svou žárnou roznítí, co chová v sobě jiskru života – jen jeden záchvěv proutku kouzelného,
a rázem spadne s reka zakletého sen chorobný a dlouhá dřímota. Jak může zdání klidu klamat vás? Blesk udeřil, již odvalil se kámen,
a novou silou tryská starý pramen – jest kalný sic, však protříbí jej čas, jenž bez umdlení spěchá dál a dál; on proudem jest a všecko béře s sebou,
co vlny jeho valem v sebe vstřebou, a všecky vody vtrhnou v těsno skal, kde zadrženy v prudkém poskoku, svou rukou vlhkou zachytí se tesů,
by zčistily se. Svěží vůně lesů je prosytí, a vlahou pokroku se vpijí v žírná pole, v zeleň luk, a příští jarní větry nepoznají,
že vody rouhaly se květům v máji, když kalně prýštily se z vin a z muk.“
Cookies on Poetry Cove