BOUŘE.

Boží Hod a žárné odpoledne – téměř celé město spěchá k lesu s ryčnou hudbou se smíchem a v plesu, pusto všude jako po vymření,

sotva prázdno nehybné se změní sloupem prachu, jenž se náhle zvedne. V zahradu jsem uchýlil se tichou, abych podle dávného již zvyku

prázdno prchajících okamžiků strávil v matném, nezřetelném snění v planém, neurčitém přemýšlení, aneb vyplnil je četbou lichou.

Vážné písně odměřené zvuky letí vzduchem. Vím, kdo doma zbyli, v kostele se nyní shromáždili, aby chvály odpolední pěli

Duchu, panovníku, těšiteli, který kdysi v mračen temné shluky světlo, jež je rozptýlilo, vrhl, jazyky se snesl ohnivými,

ke svým přišel, aby vždy byl s nimi, plaché učeníky kouzlem darů, plápolem nehasnoucího žáru k nadšení a k těžké práci strhl.

Aj, tu náhle, téměř z nenadání mračno kde se vzalo, tu se vzalo, nad západem nepohnutě stálo; vedro nesnesitelné, jak bylo,

v pravé požárno se proměnilo, které květy k vyschlé zemi sklání. A již bouře těžkou nohou kráčí, úzkostlivě prudké vichry vějí,

stromy prohýbají se a chvějí, každý lístek zmítá se a třese, černý mrak se blíž a blíže nese, zmlká švítořivý tikot ptačí.

Obloha se celá rázem stměla, olověné dusno k zemi padá, žhavou ruku svou na všecko vkládá; rachocení táhlé ozývá se –

hněv a přísnou hrozbu v temném hlase první rána hromu zaduněla. Dlouhé ticho... A jak divné bylo! V trávu, jež se krčila a vadla,

vlažná krůpěj a tu druhá spadla, houstne déšť a volným taktem bije v střechu, která domek z latí kryje – celkem znatelně se ochladilo,

bouře ale dál se převalila, nevzňaly se lítající blesky, nezavzněly hromu drsné třesky, aby probudily v temnu duší

hlasy dřímající v mrtvé hluši, roznítily jiskru, která zbyla. Vzhléd’ jsem vzhůru, skoro se mi zdálo, že se tmavé, prchající mraky

posměšnými ohlížejí zraky – nebe, jež se tenkým proužkem bledým rychle prodíralo mračnem šedým, nevesele, mdle se usmívalo.

Což jsme vskutku slabí tak a matní, že se bouře raději nám vyhne, a že blesk, jenž kmitavě se mihne, do všeho, co vysoké jest, bije,

odvrátiv se do mraků se kryje? Tak již nízcí jsme a tak jsme špatní? Vracíme se k hroudě, z níž jsme vstali, počítáme, jak kdo do ní ryje,

počítáme též, jak z hroudy tyje... v převrácenosti, jíž hvězdy kvílí, péči o tělo jsme postavili na místo, které jsme duši vzali.

K čemu duch i s bouří darů svatou? K čemu jest nám vzněcujících blesků, které vzplanou rudě na nebesku? Něco chladu a pak třeba ještě

krátká sprcha střízlivého deště stačí měrou plnou, vrchovatou.