Blýskavé kotouče, zářivá světla,
blativé chodníky, peřestý šat,
hlučící zástupy, tísnivý chvat:
směsice velkého města se střetla.
Otázka kvílivá v ucho mi vlétla,
děvečka drobounká zůstala stát:
Večer je – plakala – chce se mi spát,
ptala se, kudy kam, cestu si spletla.
Neplakej, děvčátko, cestu ti povím,
nebo tě, lépe snad, dovedu sám,
osidla, nástrahy, všecky je znám;
nepros již, neděkuj, vždyť si jen hovím,
věř mi to, rád že je člověk i vlažný,
když z něho stane se anděl snad strážný.