Blahé, vzácné vteřiny,
v nichž se duše k duši schýlí
na perutích neviny,
byť i přešly krátkou chvílí,
v paměti bezpečné zbyly,
poklad čistý, jediný,
lesa bílé pěšiny,
které chodce neomýlí.
Květem jsou, jenž neuvadne
němým tichem dálky chladné,
a když jsem se v úprku
z víru břitkých ústrků
do samoty přísné bral,
všecky jsem je s sebou vzal.