Bělavými mráčky měsíc pluje,
hvězdám, jež se četně shromáždily,
neunavný, ochotný a čilý
o svých dlouhých cestách vypravuje:
kam až vnikl, v jaké temné sluje,
kde se hladovící lidé kryli,
a jak zřel, co člověk rozmařilý
k ukojení choutek připravuje...
Kdo by při takovém vyprávění,
když se líbí a když potlesk klidí,
vyhnouti se mohl přehánění?
Měsíc vklouzl náhle za mrak tmavý –
byl jak cestovatel vychloubavý,
jenž se za své vlastní zprávy stydí.