Blíž jezera ve stínu skalních tesů pod nízkým krovem muž a žena žili, muž statný jako doubec z tmavých lesů, s ním žena něžná, květ leknínu bílý.
Když zašlo slunce, když umlkli ptáci, a rákosí nočním se chladem chvělo, muž vracel se po těžké, dlouhé práci, jal ženu v náruč, políbil ji v čelo,
pak zadíval se do jasného oka, jež slzou kanoucí se náhle stmělo, a vzdychli oba, vzdychli ze hluboka: „Proč štěstí vrch nám nebe odepřelo!
Pták vesele se za kořistí honí, a k pisklatům a k hnízdu hbitě letí... Snad každá růže k poupatům se kloní a líbá je – Jen my nemáme dětí!“
Čas plynul rychle, prchal ptačím letem – vždy prosili nebesům žalujíce; čáp vrátil se, a jaro létlo světem, – dnes poprvé se neobjali více.
Mrak těžký lehl na mužovo čelo, níž klonila se ženy líce zbledlá – tu jezero se zvonem rozzvučelo a z rákosí se lehká mlha zvedla.
Zář velká vzplála na skal čele holém a blížila se jako záblesk žhavý, dech vonně páchnoucí se rozlil kolem, a vstoupil muž, zahalen ve plášť tmavý.
K nim k oběma, kteří se chvěli mukou, svůj pohled sklonil tázavý a jasný, vzdych’ sobě tiše, lehce mávl rukou, a s ramen k zemi svezl plášť se řasný.
A stál tu nah. Kol ušlechtilé lebi jak stín koruna trnová se vila, v dlaň bílou, v nohy vraženy jsou hřeby, a z proklaného boku krev se lila.
A pravil k nim: „Ej, člověka zde vizte! Já sestoupil jsem mezi lidské syny – na bedra svá jsem vložil z lásky čisté, co zvete svým i všecky vaše viny.
Od pláče děcka k šerým hrůzám smrti hřích s vámi jde, a za ním trest se plouží – duch připoután jest k pomíjivé drti a z okovů svých marně k hvězdám touží.
Vy vzali jste ji, tvrdou, přísnou zemi, jež práci perné sotva vydá chleba, k ní, k matce lnete vlákny srdce všemi, ač zvěděli jste, čeho víc je třeba.
Červ pochybnosti v jablku se skrýval a zplodil rozpory a zplodil vzdory – je nezahubil vzbouřených vod příval, jenž plnil doliny a pokryl hory.
Hlas mluvil k vám, keř hořel, zář se chvěla, vy dále tmou a stíny jste se brali, a láska přišla, trpce za vás mřela, však lásku jste již ani nepoznali.
Ji vyhnali jste ze svých kob a síní, hle rány mé – a hlubší zely v duši – to z rukou těch, již nevědí, co činí, a těch, kdo k slovu dobrému jsou hluši.
Mdlí hlava znavená a chabnou paže, co pokolení vzrůstá z pokolení a k vašim patám blud a žal se váže – kdo nepoznává jich, člověkem není.
Proč hněv a lítost srdce vaše dáví? Stiš, muži, se, a upokoj se, ženo! Amen, mé rány bolestné vám praví: Jest šťastným, co zůstalo nezrozeno.“
Když pozvedli svých nakloněných tváří, jež slzy smývaly, ej, byli sami a zřeli Ho, jak ve třpytivé záři šel velebný a svatý nad vodami.
Cookies on Poetry Cove