Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –

Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí – tu zhaslo slunce, po světle již veta, zved’ vichr se a vál po tváři světa, zel nebes klín, a potopy se lily,

by výstrahou i odpovědí byly, a zaplavily skrýš, kde hynul sketa, i strom, kde z větví záchranu si splétá mdlá ruka těch, kdo bili se, by žili.

Proč zoufat si a v stesk se nořit lichý, když v zádavě, jíž rovné ani není, přec nezhynulo lidské pokolení? Loď z milosrdí, sbitá v spěšném chvatu

zas pojme nás i se ctnostmi i s hříchy a dopraví nás k bradlům Araratu.