Večer jest a hvězdy jasně svítí,
voda jezera se ve tmách černá,
na vrcholcích Tater sníh se třpytí,
strmé svahy, obři v stínech skrytí
stojí kolem jako stráže věrná.
Krivaň statný celou četu vede,
pevně postavil se v levém rohu,
k oblakům pozvedl čelo bledé,
boky zahalil v mlh roucho šedé,
do jezera vstavil těžkou nohu.
A jak mlha níž a níže splývá,
ven se derou boků ostré hrany;
sníh, jenž zasmušile z ryh se dívá,
skálu černou neúplně skrývá
jako děravý šat roztrhaný.
Sotva velel vůdce ostražitý,
pláště z mlhy, v něž se dosud kryly,
rázem odložily všecky štíty –
Podivily se i hvězdné kmity,
jak jste, hory, rozedrány byly!
Voda plesa blýskla bledou září,
lehkým vlněním se rozčeřila,
pohlédla svým strážcům v drsnou tváři:
„Však vy víte, zápasníci staří,
proč jsem v polokruhu vašem zbyla.
Slzy z očí slovanských se lily,
hrnuly se zátopou a proudem,
prohlubinu horskou naplnily,
aby zpupné škůdce usvědčily
před budoucím, neodvratným soudem...“
Hvězdy hasly. V šero skal se hříže
příkmit roztrácel se rozechvělý –
štíty naklonily hlavy níže,
postoupily k břehům o krok blíže,
vody jezera se zase stměly.