I sebralo kdysi se krejčíků tré
a do světa nesli již ranečky své
tamo k Rýnu,
v kapse však žádný groš ni neměl,
a přece se žízniv skoro až chvěl,
ach – po vínu! –
Dne jednoho vstoupili do krčmy též:
„Jsme bez peněz, šenkýři – není to lež,
tu na Rýnu!“
Však všelikým „kunštům“ naučíme vás,
když žíznivé za to vy pustíte nás:
tamo k vínu! –
„Leda bych, hoši, vám bláznem být chtěl!“
tak hospodský na to jim odpověděl
tam na Rýnu!
„Kdo umění své mi nedokáže hned,
ten dostane ode mne nejprudší jed!
to ve vínu!“
I první hned sluneční paprsek vzal,
do jehly ho navlík a šíti se jal
tam na Rýnu –
a rozbitou lahvici tak vám sešil,
že ani štich na ní znáti nebyl –
k vůli vínu!
A druhý na nose svém mouchu uzřel
a jediným lapnutím ihned ji měl
tam na Rýnu! –
Obratnou pak rukou ji, na mou víru,
na levé punčošce zašil díru
k vůli vínu!
Ten třetí vzal tenounkou jehlu k ruce
a do zdi ji zarazil špičkou prudce
tam na Rýnu,
a ouškem pak jakoby nějaká nit
střelhbitě krejčíček milý prolít –
k vůli vínu.
Na to šenkýř hledě, ku krejčíkům děl:
„Takového něco jsem jakživ nezřel
tu na Rýnu.“
I vína jim náprstek plný nalil
a praví: „Kéž každý z vás by se opil!
při tom vínu!“