To se má člověku dříve říct.

Dívenka dvacet let, chce též pod čepec, Je hezounká, nábožná, jistá to věc. Celičký den doma u šití sedí – Mimo kostela jinam nechodí. –

Sotva se však vdala, muž divně kouká, Kterak se ta nábožná s ním vadit zná. „To mne sám čert ráčil s tebou v spolek svíct!“ [Jo, to se má člověku dříve již říct.]

Mezi dvěma pány v parteru sedí Nóbl dáma a ve smíchu dí: „Tať mizerně hraje, ta velká, tlustá!“ „Mé díky!“ dí jeden, „toť má nevěsta!“

„Ne, myslím tu druhou, je k nevystání!“ „Oho!“ vzkřikne druhý, „to je má paní!“ „Ach!“ zvolá, „neračte za zlé to mít,“ [Leč to se má člověku dříve již říct!]

Student, který, aby se víc dozvěděl, Celý rok raději v hospodě seděl, Při sklenici vína studoval chemii, Na bále s děvčaty zas anatomii:

Na zkoušku s bolestí teď se chystá, A čeká, až profesor otázku mu dá. Myslí si, kdyby chtěl tak laskav být, [A otázku napřed mu již povědít!]

Mlíkařka denně do Prahy jezdí, A jen dobré mléko, jak praví, vozí. Leč právě ho jednou v noci bryndala, A komise ji při tom tu natrefila.

Tu vzdychne si smutně a z hluboka: „Sotva to kdo zkusí a už malér má! To musela komise zrovna sem vlízt, [Že chtěla dnes přijít, mohla mi dřív říct!“]

„Ó Katy! ó Josef! ó blaho! radosť! Anděli! bohyně!“ – a najednou dost. Dveře se otevrou, pán do nich vkročí, Pan Josef leknutím oknem vyskočí;

Dole se škaredí, jak pádně sletěl. Pán za ním však zvolá, jak by nevěděl: „Odpusťte, nechtěl jsem výtržnost činit!“ [Pan Josef však praví: „To jste měl dřív říct!“]

Vy tleskáte, chcete, abych zpíval víc, Však musím vám říci, že nemám už nic. Dva verše tu v záloze ještě sic jsou, Však spočívaj pod závorou zlou.

Já s radostí na tapet bych je přived’, Jen že bych si zýtra do chládečku sed’; Že prý moc politiky mají v sobě mít, [Ráčila censura již napřed mně říct.]