Byl první máj, byl lásky čas
a všude plno květu;
jen na rohu tam posluha
zlořečí všemu světu.
„Co platno –“ volá zoufale,
„že potůček se pění –
že celý kraj se zelená,
když v kapse groše není!“
I rozmrzený na ten svět
konečně sobě umíní,
že žití svému pojednou
sám konec učiní.
A ve stromovce na dubu,
sebrav posledních sil,
na vlastní provaz ubožák
se v skutku pověsil.
Byl ale záhy zahlédnut,
i spěchá k němu lid –
a ba i sám pan policajt
se tu někde naskyt.
Uřízli jej a třeli hned,
činili co šlo jen,
až ubožák byl k životu
konečně přiveden.
I myslí, že se probouzí
v nebeské říši již,
a ve věčném tom životu
že nepozná, co tíž.
Ohlédne se a uděšen
zvolá pln strachu: „Ajta!
Což také v nebes království
už mají – policajta?“ –