Hanzi už přes třicet roků
hausknechtem u „kudly“ byl,
náhle však ach slzí toku,
bolu lásky zakusil!
Zamiloval se do Lízi,
do štubmádle statečné;
a srdce ho vždy pobízí,
by jí zpíval písně své.
Líza však se mu jen směje,
neb má srdce kamenné,
když on při měsíčku pěje
písně lásky plamenné!
Hanzi to nemůže snésti,
Hanzi proklíná ten svět!
Chytne se za límec vesty,
praští s sebou na zem hned.
Hrůzné bylo podívání,
když tak sebou Hanzi švih’,
neboť vítr v prudkém vání
vlasy jemu vzhůru zdvih’! –
„Ne, já nechci déle žíti,
Himml sakra švére nót!“
Rychle běžel lichpuc vzíti,
svému žití přestřih knot!
Oh té kruté lásky vášně,
již – již ruky pozdvihl,
a ve chvilce prostopášně
lichpuc hlavu ustřihl!
Pod Líziným oknem leží,
krví celý zbrocený –
kdo nevěří, ať tam běží,
je tam ještě složený! –
Pročež moji slyšte rady,
panny, a to merkujte,
a nikdy pak v světě tady
milým nepohrdejte! –