Slib.

Ve mořském kdesi přístavu hle, zříti sličnou děvici, kterakž pro svojí zábavu prohání se tam s lodicí. –

Jak obratně již vesluje, až milo k podívání, leč od břehu se vzdaluje vždy dále z nenadání.

Až v modré dáli docela se pevná země ztratí a švarná děva veselá nazpět chce veslovati;

přeje si bouři jednou zřít i prosí nebes pána: „U vědomost rač prosbu vzít, nebudiž oslyšána!

Dej, pane, abych poznala, co vlastně bouře jesti, to poznání bych čítala si za veliké štěstí!“

Však sotva ze rtů splynulo jí osudné to přání, již moře se tu nadmulo, burácí znenadání.

Zvedá se prudká vichřice, dav černých mraků stoupá a lehká děvy lodice se po vlnách jen houpá.

S bleskem se blesk zas křižuje a s oblak se jen leje, seč síla stačí, vesluje a strachy již se chvěje.

Na své již přání naříká, mníc, že jí zkáza hrozí, strašlivou bouři zaříká: „Ó vyslyšte mne, bozi –

a slibuji vám při slunci – hle moje bledé líce, ač tancechtivá, že nechci do smrti tančit více!“

Aj, hle, tu bouřné mraky jak povel zvykly na její, před chvějícími zraky znenáhla zase mizejí.

I ztichla moře hladina a klidně loďka pluje, ku přístavu když dívčina s ní nazpět zas vesluje.

Již na obloze měsíček hvězdičkami se všemi, když rozpustilý diblíček ku pevné přistál zemi.

A k domovu když kráčela, kol tančírny ji jíti, zevnitř hle hudba zavzněla a tanečníky zříti. –

Ráda by vešla mezi ně, jíž stoupá blíž a blíže: „Chci tančit –“ praví – „jedině – ach slib můj, ten mne víže!“ –

Však hudba zní tak vesele a vše tu v divém reji; děva tu stojí nesměle, nožky se ji chvějí. –

„Aj, vzhůru, děvo, ku tanci – vždyť láká tě to moci, tys přísahala při slunci, to nesvítí však v noci,

a jen měsíčka teď svítí líc, a ten o slibu – neví nic!“