Velemoudrý Sady padesát let
hledaje štěstí probíhal svět!
Hledal je v chatrči i na trůnech,
hledal je dlouho, hledal všady. –
Kde asi na svých cestách všech,
kde našel sídlo jeho vlády? –
Ach, nikde – nikde k nalezení,
ač namahal se k unavení
a ztrpčen tím mu život byl.
Však jednou v lese zabloudil.
Tu starý zjeví se mu k úžasu
chrám opuštěný zubem času –
z šedého pravěku – stromovím kryt,
že tisícíletý zdál se být.
Zadumán po stupních se béře
a zbožně kráčí síní vznešenou –
až konečně dostoupí dvéře,
na kterýchž slova psány jsou:
„Zde ani pláče, ani bolu není,
zde sídlo štěstí je a ulevení!“
„Ó, žití mého chvíle blažená,
teď ku štěstí mi cesta ražená!
Ó, štěstí, přec jsi k nalezení!“
Tak volá mudrc v zanicení,
a radostem otvírá dveře pak;
však hle, co zří tu jeho zrak?
udiven patří v onu děsnou kóbu
a v hloubi chladnou uzří propast – hrobu! –