Šáteček.

Vilibald byl pastýř mladý, jehož Chloe milovala, od něho že z pestrých kvítků věnečky vždy dostávala.

By ozdobil svou děvinku, vínek dal jí na hlavinku. Jedenkráte s ní se sešel pode stromem košatým,

pravil k ní pak s pousmáním na rtech svojich líbezným: „Květinky, jež nosim tobě, vadnou zase v krátké době!

Přijmi tedy, dívko milá, místo těchto kytiček, od pastýře věrného ti, pestrý tento šáteček.

Znamením též on mi bude, abych tebe poznal všude!“ A jíž s úsměvem kol šíje sněhobílé šátek vine

a pak praví při rozchodu: „Divko, až noc tmavá mine, až se líbě milé slunko na nás opět pozasměje,

sejdeme se na pastvině, ve to skládám své naděje! Přijdeš, dívko? – Rci, že ano!“ – Když pak na to časně ráno

rosou pokryté ty luhy ranní zdravil červánek, na píšťalku svou pastýřskou vesel pískal galánek.

Brzo – s sklopenými zraky – přikvapila Chloe taky. „Vezmi,“ praví: „vyslyš mne, vyslyš prosby moje, hochu,

šáteček ten nazpět sobě!“ takto praví ku jinochu. „Od té doby, co ho nosím, divně v srdci mi to buší

jako ve železné huti a to poklid můj jen ruší. Jistě že v tom ve šátečku kouzlo jakés spočívá –

prchlo štěstí, prchl klid můj, duše má se zachvívá!“ Šáteček mu pestrý dala a domů se ubírala.

Za kratičký ale čas vrátila se dívka zas, na pastvinu krokem míří a tu praví ku pastýři:

„Nehněvej se, milý hochu, nehněvej se ani trochu, že jsem šátkem pohrdala a tobě ho nazpět dala.

Klamala jsem sama sebe, majíc v podezření tebe – v šátek žes mne proto strojil, bys mé srdce znepokojil.

Na šátečku není vina, příčina snad bude jiná – šátek nemám, na mou duši – v srdci to však – přece buší.“