Ach, konečně se přiblížila chvíle, kde dojdu dávno kýženého cíle a jednou zas se na ples podívám. Ó, na plesy já ráda chodívám,
neb tanec hlavní mojí ctností a všechno tančím s velkou dovedností, tak že by lehko zdát se mohlo světu, že byla jsem do konce u baletu.
Již loní ve spolkovém bále to po celičkém znělo sále: „Hle, půvabně kterak se vznáší, za ní se ni dost málo nezapráší,
nožkou se země sotva dotýká!“ a jiná chvála všeliká. Ba dokonce, já dím to bez zdráhání, mi řekli, že jsem k zulíbání.
Ó, jak se těším opět dnes na ten ples! Již vím, jak budou mladí páni stát u vchodu na čekání,
a sotva, že se objevím, je kolem sebe zřím a všichni – o, toť roztomilá věc, mne budou prosit za tanec –
ten na čtverylku, první, druhou, třetí, ten na valčík se zase zadat letí a každému zřít na oku, jak dám se jednou do skoku
a k tanci jak jen nohu zvednu, že po celou noc neusednu. Teď ale zase k práci čile – a neztratiti ani chvíle!
Ta vlečka snad je dlouhá dost! Teď náramky a jiný skvost, nejlepší zlaté náušnice, prstýnky – jiných tretů více,
sem do vlasů tu květinu a pak, věc ještě jedinu – kde skřínka s voňavkami, líčidlem? Ó, rychle – rychle – sem s ní, sem!
Netřeba se mi líčit sic a malovat si teprv líc, vím, že k tak mnohé vzácné ctnosti jsem také krásná dosti –
leč činím tak, že je to módou – a pak to nemůže být – škodou! Tak, a teď vše hotovo, a k tomu ještě v krátkém čase,
že bych se třeba zítra zase chystala na ples na novo. Teď rukavičky a pak do vozu, do veselého tance lomozu.
Již v samotě vás tuto pozanechám, a s radostí tam na ples spěchám! – Jaký to ples – již jsem tu hodinu, a polku netančila jsem ni jedinu,
a berních Lízi, husa hloupá, jež v tanci se jak kachna houpá – zdaliž to není zrovna hřích, jde z jedněch rukou do druhých.
Toť skoro zdá se jako navedení, bych nemohla se dostat ku tančení. – Ach, ticho – tu jde jeden již – jde sem – jen blíž – jen blíž!
Nu – pojednou stojí – což se mne bojí? Jen blíž – já tanečníka hledám – vám, pane, jistě košem nedám,
vím, že jste dobrý tanečník! Jde dál – oh, ten ohavník! Ať jde – vždyť tančí jako špalek. S ním tančit, to bych si tak přála,
je dobře, že se zalek, sic bych mu sama košem dala. Hle jiný – ten pro mne jde jistě, jak hezky vypadá, tak vkusně, čistě,
to zajisté je úředník a převýborný tanečník. – Ach – ano, ano – sem jde, sem! Již pojď, můj drahý, mne si vem!
Cože? – On vzal tam slečnu Katy? Ó, pryč s tebou, ty muži klatý – což nevidíš, že já tu jsem? Ach, teď nahlížím bludu svého,
mníc úředníka v tobě vzdělaného, tys pouze hloupým písařem! – Však viz – ten mladý oficír! Nur weiter – weiter – ich bin hier! –
Je Němec, co však z toho, jen tančí-li rád hodně mnoho. Jde ke mně sem, či tam – k té bledé? Ba na mou věru, jí zas k tanci vede!
Ó, muži – muži, jaký zrak to máte, či schvalně se mi vyhýbáte? Takový hejsek pyšně zvedá bradu; což myslí, za čest že si kladu,
když on mne vezme ku tanci. Ó, páni vlastiobranci, rač písařem já za vděk beru, než kterým z vás od militéru.
Leč dnes ni písař nehlásí se, každý jen zvědav obchází jak kocour, blíží-li se míse, kde vřelého se něco nachází! –
Však nebudu se proto trudit a pouhým díváním se nudit, zde jak by bral mne na nože, rač domů půjdu na lože.
Jen sečkat kdybych chtěla chvilenku, mohla bych použíti volenku a vytančit se hodně mnoho – však není žádný hoden toho.
Pro dnešek dost, však to se vsadím, že podruhé to vynahradím. Ach, jak mne blaží, že jsem doma, nemáte ani ponětí,
a hněvem chvějícíma rtoma dím, že mi bude v paměti ten osudný tak pro mne ples a co zažila jsem dnes.
Kterak se smála Katy, Lína, a mnohá ještě družka jiná, když k odchodu jsem již se měla a taneční sál opouštěla –
ba zítra celý svět to bude vědět, že celý večer zůstala jsem sedět. Pryč s kytkou tou a pryč ten skvost! Jak vidím to, mám ihned zlost!
Zlatnický celý zavěsím si krám a lehkověrná za to mám, že žádné není nademnou a já že plesu královnou,
že vytančím se do sitosti – pak sedím – o té zlosti! a na jiné se mohu dívat, ba dlouhou chvílí třeba zívat –
kterak se baví, jenom hledět. Toť mohu raděj doma sedět! – Však pravím směle – ne – a ne, to víckrát se mi nestane,
a byť by mne i všichni svatí zvali, dnes naposled mne v plesu uhlídali, leda by – chtíc předejít pohromu, tanečníka poslali mi do domu!
Cookies on Poetry Cove